Když chce dnes někdo cestovat, nemusí si s tím dělat nějak přehnaně těžkou hlavu. Aspoň tedy ve srovnání s tím, jak tomu bylo dříve, třeba i ještě za mých mladých let. Dnes už nikdo nemusí složitě vysvětlovat úřadům, k čemu vlastně potřebuje cestovní pas a proč by mu ho tedy měl stát vůbec vydat, většinou nemusíme nijak složitě žádat o vízum s hodně nejistým výsledkem, nemusíme se snad i modlit, aby nám byl udělen devizový příslib, nemusíme si pořizovat ani výjezdní doložku a k ní snáze získatelné měny, které by se sehnat daly, protože o ty není mezi lidmi přílišný zájem, nemusíme složitě vyplňovat celní prohlášení a třást se, že si třeba někdo i ještě na hranicích usmyslí nepustit nás ven, a to bez odvolání.

A naopak – nemusíme se bát ani návratu domů v případě, že se náš pobyt v cizině neplánovaně prodlouží, a nemusíme se v těch cizích krajích bát, abychom náhodou nepřišli do kontaktu s někým, kdo není naším režimem akceptován, za což by nás mohli dříve popotahovat. A i když případně veřejně deklarujeme svůj úmysl usadit se v cizině a už tam zůstat, nikdo nám nebrání ani v odjezdu, ani v návratu, pokud bychom si to nakonec rozmysleli.

Prostě si můžeme cestovat, jak chceme. Totiž skoro jak chceme. Protože náš stát nám v tom v podstatě nemá právo bránit a ani nám v tom nebrání, jenže stále ještě musíme akceptovat pravidla daná zeměmi, do nichž putujeme. Protože jiný kraj, jiný mrav, a my se tak nemůžeme všude chovat tak jako doma. A můžeme tam zůstat za podmínek, jež nám taková cizí země nastaví, musíme dbát i na její celní, zdravotnická a jiná omezení a nařízení. Což ale akceptujeme, protože jsme si vědomi toho, že jsme v cizích zemích pouhými hosty. A na tom, jak se tam chováme, záleží, zda bude platit známé ‚host do domu, bůh do domu‘, nebo spíš parodie na toto znějící ‚host do domu, hůl do ruky‘.